Recenze Karly Hofmannové: Operetní klasika v hvězdném podání rozzářila Frýdek-Místek

„Sopranistka Kateřina Kněžíková se svým šarmem a energií jako by se pro operetu narodila. Její manžel Adam Plachetka party zvládl s grácií a se smyslem pro humor sobě vlastním.“

„Předehra ke kultovní operetě Netopýr od Johanna Strausse ml. vpadla do sálu s energií, kterou se snažil dirigent Robert Jindra z orchestru vybičovat.“

„Na závěr zpívali oba manželé dojemný duet ‚Das eine kann ich nicht verzei´n‘ z operety Johanna Strausse ml. Vídeňská krev, ve kterém se vzdává hold krásné Vídni.“

Mezi moravskoslezskými městy, v nichž se odehrává Mezinárodní festival Leoše Janáčka, nemohl chybět Frýdek-Místek. V Národním domě se v sobotu 21. června sešli posluchači, kteří chtěli vidět a slyšet hvězdné manželské duo Kateřinu Kněžíkovou a Adama Plachetku, a také fanoušci operetního žánru. Za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) pod taktovkou Roberta Jindry provedli sérii operetních melodií, které prozářily sál. 

Opereta je žánr, který si prožil své hvězdné období od poloviny 19. do půle 20. století. Poté jeho místo nahradily muzikály a v mnohých divadlech byly operetní soubory zcela zrušeny. Prý by na to nikdo nechodil.

Jinak to ale viděla dramaturgie Janáčkova festivalu. Pěvecky i hudebně náročné operetní party přednesli ve Frýdku-Místku umělci zvučných jmen a přilákali plný sál diváků. Sopranistka Kateřina Kněžíková se svým šarmem a energií jako by se pro operetu narodila. Její manžel Adam Plachetka sice má do operetního tenorového milovníka daleko, přesto party zvládl s grácií a se smyslem pro humor sobě vlastním. A tak nějak a nikomu nevadilo, že má pár kilo navíc ani že jeho hlasový fond burácel v hlubokých polohách. Lásce je to jedno… a právě milostné hrátky jiskřily mezi oběma partnery a bylo jasně cítit, že právě Kateřina Kněžíková je vůdčím a jiskřivým duchem s espritem a že její manžel je stále jejím nadšeným obdivovatelem.

Úvodní předehra ke kultovní operetě Netopýr od Johanna Strausse mladšího, který mimochodem slaví letos 200 let od narození, vpadla do sálu s energií, kterou se snažil dirigent Robert Jindra z orchestru vybičovat. I když to jistě nebylo snadné – malé jeviště divadelního sálu v Národním domě neskýtalo mnoho prostoru pro velký orchestr, přesto byl jeho zvuk hutný, ale lehký a nejslavnější Straussovy melodie se jiskřivě nesly do publika.

Po instrumentálním entrée vstoupil na jeviště Adam Plachetka a árii „Dunkelrote Rosen“ podal s upřímným citem. Slavná Vilja Lied z operety Veselá vdova Franze Lehára (mimochodem po tatínkovi, vojenském kapelníkovi, pocházejícím z moravského rodu) v podání Kateřiny Kněžíkové měla sladkou kantilénu a plný, barevný volumen. Hraběnka Marica Emericha Kálmána dnes již není tolik známá, přesto zaujala píseň hraběte Tasila „Grüss mir mein Wien“. Vzápětí následovala opereta Noc v Benátkách Johanna Strausse ml. a árie „ Ach, wie so herrlich zu schau´n“. Na závěr první části zazněla árie Sylvy Varescu z Čardášové princezny „Heia, in den Bergen ist mein Heimatland “, kde se sopranistka díky čardášovému rytmu opravdu odvázala a dala do přednesu veškerý svůj temperament.

Po přestávce blok operetních skvostů pokračoval předehrou k Veselé vdově Franze Lehára, která byla zjevně upravena do podoby dramatické svity. Později z tohoto díla zazněla také rozpustilá árie hraběte Danila „Da geh´ich zu Maxim“ a nikomu opět nevadilo, že Danilo je v operetě lyrický tenor. Adam Plachetka ho zazpíval s jiskrou ve svém mohutném basovém témbru a všichni mu věřili, že se k Maximovi opravdu těší.

Zazněla také ukázka ze Země úsměvů, což je Lehárova snad největší a nejobtížnější opereta, která se svou náročností vyrovná romantickým operám. Vstupní árie hlavní hrdinky Lízy „Ich danke für die Huldigung“ je velmi náročná jak rozsahem, tak kantilénou.

Následná árie Giuditty „Meine Lippen, sie küssen so heiss“ přinesla zase ohnivý žár a šmrnc. Na závěr zpívali oba manželé dojemný duet z operety Vídeňská krev Johanna Strausse ml. „Das eine kann ich nicht verzeih´n“, ve kterém se vzdává hold krásné Vídni.

Přídavek samozřejmě musel být, neboť publikum bez něj nemínilo odejít. A proto tu byl ještě duet z Veselé vdovy „Housle hrají, slyš, co tají: mám tě rád…“ – bohužel opět v němčině. A tak se vtírá otázka, zda musí být opereta zpívaná v originálním jazyce, navíc, je-li koncert prošpikovaný činoherními vstupy. Nežádá si tak spíše mateřštinu publika?

Zatím ale velké díky Festivalu Leoše Janáčka, že se k odkazu operetní klasiky přihlásil, že se nebál oživit repertoár hudebními skvosty, kterými bezesporu árie a dueta, která v ten večer ve Frýdku – Místku zazněla, jsou. A velké díky rovněž manželům Plachetkovým a Robertu Jindrovi, o jehož vztahu k operetě jsme přinesli rozhovor ZDE, že takovýto program nastudovali a uvádějí ho v život. Opereta je přece žánr, který nelze z dějin vymazat, který patří do naší hudební historie a jehož obtížnost je mnohdy právě důvodem, proč se operetě v kamenných divadlech nedaří. Večer ve Frýdku-Místku opět potvrdil, že je to škoda a že opereta by i dnes našla své vděčné publikum.