Litevský národní orchestr v Ostravě: Čajkovskij, jaký se jen tak neslyší

Další z koncertů Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se odehrál v Domě kultury města Ostravy ve čtvrtek večer. Litevský národní symfonický orchestr vystoupil na tomto festivalu vůbec poprvé a jeho zadání bylo jednoznačné: Janáček, Martinů, Čajkovskij. Provedení řídil Modestas Pitrénas, klavírních partů v koncertu pro dva klavíry Bohuslava Martinů se zhostili Ivo Kahánek a Miroslav Sekera. Úvodní slovo tradičně pronesl Jiří Vejvoda.

Suita z opery Její pastorkyňa Leoše Janáčka v hudebním aranžmá Manfreda Honecka a Tomáše Illeho ukázala, že tuto cestičku Litevský národní symfonický orchestr se svým dirigentem dosud prošlapanou nemá. Jejich Janáček byl romantický, sladkobolně sentimentální (v závěru), výrazově stereotypní a málo důrazný, přesný a expresivní. Provedení scházelo dramatické odstupňování jednotlivých hudebních výjevů. Kumulace napětí a vášnivá konfliktnost, která se promítá v hudbě do všech detailů, neměly ani v katarzním závěru pověstnou hymnicky očistnou sílu a drásavou naléhavost.

Podobně, byť v zcela jiných hudebních kontextech, vyzněla i následující skladba Bohuslava Martinů. Koncert pro Dva klavíry a orchestr H 292 z roku 1943 vznikl během skladatelova exilu v Americe a znamenal pro něj nový tvůrčí podnět. Neobarokní koncertantní ráz určují dramaticky akcentované krajní věty, jejichž toccatový průběh a strohý motorický pulz provází hustá polyfonní tkáň a bitonální pasáže.

Jenže ona pověstná kinetická pregnantnost ve frekvenci a modifikaci různých pattern zůstala trochu na půli cesty. Rytmicky kypící hudba Martinů působila v podání litevského orchestru poněkud těžkopádně, bez charismatičtějších momentů v agogice, ostřeji vyseknutých akcentů a odvážnějších dynamických změn.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Dalibor Válek)

Ivo Kahánek s Miroslavem Sekerou podali brilantní výkon a zahráli klavírní figurace, virtuózní pasáže i emotivně prosvětlené hlavní téma přesvědčivě. Polytonální souběh tónin C dur s b moll uprostřed první věty naopak nepůsobil rozmazaně, ale díky nádherné zvukové barvě smyčců, dechů a rytmické ostražitosti obou klavíristů zapůsobil jako mlhovinový opar, z kterého se vynoří nové, netušené kontury.

Volná věta Adagio vyzněla jako transparentní dialog po předchozí polyfonní a bitonální smršti. Toho se účastnily klavír a orchestr (z něho upoutaly v této větě zejména nádherné barvy a instrumentální kreace dřev) a oba klavíristé, kteří se rovnoměrně dělí o kadence. Mystérium a tajemnou atmosféru, pramenící z harmonie i melodických zvláštností, podpořila zajímavě koncipovaná rytmika, která probíhá z větší části volně, bez taktových čar, jakoby začarována kouzlem barokních fantazií.

Třetí věta se vrací k toccatově sevřenému rytmickému průběhu, v němž Kahánek i Sekera opět demonstrovali svou technickou výzbroj i výrazovou oduševnělost. Škoda jen, že se nepodařilo vyvolovat také rovnocenný zvukový vjem z obou koncertních křídel, které nebyly kvalitou ekvivalentní a v témbrovém ohledu nepůsobily konzistentně.

Ivo Kahánek a Miroslav Sekyra. (Foto: Dalibor Válek)

Čajkovského Symfonie č. h moll, op. 74 „Patetická“ je dílo skutečně osudové, byť takto skladatel charakterizoval svou předchozí pátou. Devět dní po její premiéře v Sankt Petěrburgu zemřel Čajkovskij na choleru, ale část badatelů je přesvědčena o skladatelově sebevraždě, k níž vedly dramatické intimní okolnosti. Podtitul „patetická“ nepochází od Čajkovského, navrhl ho jeho bratr Modest.

V této symfonii předvedl Litevský národní symfonický orchestr s dirigentem Pitrénasem skutečné mistrovství. První větu zahrál s těžkou trudnomyslností, rostoucí z temných hloubek kontrabasů, které evokovaly tíseň a napětí. Podrážděnost a neklid modeloval dirigent a orchestr v dynamice i agogice poutavě i v allegrové části první věty, kontrastní Andante naopak zaujalo nádhernou melodií houslí. S tajemnou tragičností vyzněly v perfektně hrajících trombonech i citace motivů z pravoslavného pohřebního obřadu „Věčný pokoj jim dej“, který je součástí ruské zádušní mše.

Valčíkové Allegro con grazia věty druhé je Čajkovského rytmický bonbonek: geniálně vykroužený tanec v pětidobém nepravidelném taktu zapůsobil jako návrat k tradici, konvenčnímu způsobu Čajkovského hudebního výrazu, nebýt onoho lehce ironického rytmu a zádumčivé melodie tria ve střední části. Třetí věta, která je vystavěna jako elektrizující pochod, byla zahrána rytmicky důrazně a dynamicky natolik oslnivě, že v závěru vyvolala v sále výkřiky „bravo“ a potlesk.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Dalibor Válek)

Jenže Čajkovskij věděl, že každá mince má dvě strany. A tou odvrácenou v podobě geniálního Adagia lamentosa svou hudbu i životní pouť uzavřel. Závěr v duchu postupného skomírání života a hudební evokace loučení měl neuvěřitelnou sílu. Provedení šesté symfonie svou razancí, obrovským tahem v tektonice i mimořádnou souhrou a jednotlivými instrumentálními výkony orchestru převýšilo zahajovací koncert festivalu s Českou filharmonií. Dirigent Pitrénas ukázal, že jeho Čajkovskij je znamenitý, vypracovaný do nejmenších podrobností. Skvěle promyšlený v stupňování gradací, dynamických i výrazových vrcholech, sestupech i v nalezení myšlenkového jádra celého díla.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Dalibor Válek)

Škoda jen, že se podobné atributy nezdařily stejně báječně také v Janáčkovi a Martinů, kde tato komplexní, vnitřní i vnější jistota očividně chyběla a bylo zjevné, že umělci nejsou zvyklí tuto hudbu hrát. Z hlediska dramaturgického by bylo bývalo mnohem zajímavější, kdyby Litevský národní symfonický orchestr představil hudbu svého domácího skladatele. Namátkou takový Bronislav Kutuvičius je jednou z nejpozoruhodnějších osobností světové hudby současnosti a určitě by jeho krajanům sedl daleko lépe a byl i pro ostravské publikum větším přínosem než domácí Janáček, kterého je v Ostravě plno a hlavně – zdejší interpreti už ví, jak se na něj musí.

I přesto však patřil koncert Litevského národního symfonického orchestru s charismatickým Modestasem Pitrénasem a oběma sólisty rozhodně mezi nejsilnější a nejpřesvědčivější festivalové okamžiky.

Milan Bátor
Zdroj: http://www.ostravan.cz/48809/litevsky-narodni-orchestr-v-ostrave-cajkovskij-jaky-se-jen-tak-neslysi-ale-i-trochu-fadni-janacek/