„Specifičnost města Ostravy mě nijak neomezila – naopak, sžil jsem se s ní. V dobrém slova smyslu. A to je možná to, co mě tu drží.“

„Vždy jsem se snažil být umělecky nekompromisní, s přibývajícími léty je pro mě tato priorita ještě silnější.“

„Zásadním faktorem pak je tým lidí, který se kolem vás pohybuje a s kterým pracujete. Jeho síla je to, co vám ve finále umožní věnovat se koncepční činnosti, strategiím a rozvoji.“

Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se začíná psát jeho nová kapitola — kapitola s názvem Jan Žemla. Jak uvažuje stávající ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava, muž, který nyní zároveň usedá i do čela tohoto etablovaného festivalu? Osobnost, kterou nelze snadno zaškatulkovat ani přehlédnout, a právě proto s ní lze vést smysluplný a podnětný rozhovor.

Gratuluju vám k úspěchu ve výběrovém řízení a děkuju, že jste přijal pozvání k rozhovoru, v němž se chceme dotknout nejen vašich plánů, ale také myšlenek, které za nimi stojí. Protože někdy není nejdůležitější to, co festival nabídne, ale také proč to nabídne právě teď a právě takto. Janáček vás teď institucionálně obklopuje doslova ze všech stran. Jaký k němu máte osobní vztah? A měnil se v průběhu let?

Miluju Janáčka, ale pamatuju si tu cestu, kterou jsem si k němu musel najít. Když jsem jeho hudbu poslouchal v rámci povinné hudební výchovy jako dítě, připadala mi doslova kyselá. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že hudba bude směr, který si vyberu jako životní náplň a způsob obživy. Janáčkova hudba pro mě byla neuchopitelná a nezařaditelná. Když jsem pak jako teenager studoval hudbu už řekněme profesionálněji, nacházel jsem cestu i k Janáčkovi. A až relativně nedávno, tedy v dospělém věku, jsem plně docenil jeho genialitu, zejména prostřednictvím oper. Od té chvíle je pro mě Janáček studnicí neustálých objevů a výzev. K jeho pochopení samozřejmě přispěl i kontakt s mými drahými učiteli na univerzitě, kteří se této tematice věnovali. A to byl Miloš Štědroň a Jiří Zahrádka. V tomto kontextu jim vděčím za mnohé.

Vystudoval jste na konzervatoři hru na klavír. Jakou roli hraje klavír ve vašem životě dnes? A co vám vlastně dává samotné hraní, když už to není profesní směr?

Přibližně od patnácti let jsem byl do klavíru doslova zamilovaný. Cokoli, co se tohoto tématu byť jen okrajově týkalo, jsem doslova hltal. Byl jsem tím nástrojem úplně posedlý. A měl jsem také to štěstí, že jsem si poměrně brzy uvědomil své možnosti, respektive své limity v klavírní hře a smířil se s nimi. V určité chvíli pak přišla nabídka pracovat v hudebním managementu a to pro mě byl zlomový okamžik, od té doby jsem v profesi, ve které pracuju i teď, a troufám si říct, že je to doživotní role. Moje silná stránka byla spíš píle, určitá inteligence a schopnost vnímat strukturu, byl jsem neskutečně aktivní v poznávání nového repertoáru (nejen klavírního) a z toho čerpám dodnes. Podařilo se mi tedy skloubit moje hudební znalosti a schopnost „slyšet“ s manažerskými schopnostmi, které jsem objevil později. To je asi moje devíza, byl jsem na sebe velmi náročný a tuto uměleckou nekompromisnost se snažím uplaňovat i při své práci v uměleckém vedení.

Hraní je dnes pro mě čisté hobby, často docela intenzivní. Jsou období, kdy hraju několik hodin denně. A pak přijde půlrok, kdy se klavíru ani nedotknu. Není to priorita, když není energie a mentální kapacita, tak vlastně nemusím. To je pro mě dost osvobozující.

Ostrava je specifické město – kulturně, sociálně, má pro mnohé svéráznou energii. Jak jste si zvykal na přesun z Brna?

Byla to pro mě tehdy velká výzva a vlastně pořád to tak vnímám. Jako příležitost uskutečnit určité vize, které by se jinde asi realizovat nepodařilo. V roce 2014 jsem měl tu čest stát u zrodu myšlenky nového koncertního sálu. A podívejte, jak daleko jsme se dostali. A vlastně relativně rychle. Sál se opravdu staví. To je pro mě Ostrava. Město má samozřejmě svou specifickou mentalitu a člověk ji prostě musí přijmout, jinak to nejde. Měl jsem několik kolegů, kteří sem přišli například z Brna, ale dříve či později to vzdali. Člověk tu má ale obrovskou uměleckou svobodu, tak to cítím já. Ta specifičnost města Ostravy mě nijak neomezila – naopak, sžil jsem se s ní. V dobrém slova smyslu. A to je možná to, co mě tu drží.

Cítíte se už jako ostravský patriot?

Zcela jistě ano. Nechci, aby to vyznělo arogantně – protože z Ostravy nepocházím, ale profesně se cítím s Ostravou spjatý už natolik dlouho, že je to pro mě absolutní priorita. Cítím se součástí ostravské kulturní scény, uvědomuju si zodpovědnost, kterou nesu tím, že do jisté míry určuju směr, jakým se výrazná část této scény bude profilovat.

Ve chvíli, kdy se stane umění vaší profesí, je to osobní věc. A vzhledem k tomu, že tuto činnost vykonávám dlouhodobě v Ostravě, stalo se i toto město pro mě téměř osudovým, řekl bych. Se všemi pozitivy i negativy.

Když se ohlédnete zpátky na to, jaký jste byl ředitel v době svého nástupu do Janáčkovy filharmonie v roce 2012 a jaký jste dnes, jaké vidíte rozdíly?

Když jsem prošel v roce 2012 výběrovým řízením na ředitele Janáčkovy filharmonie, bylo mi třicet let. Měl jsem ambice, vize, velké profesní sebevědomí i určitou zkušenost. Město Ostrava tenkrát asi trochu vsadilo na divokou kartu, ale snad se tato sázka vyplatila. Teď jsem tady tedy třináctým rokem. Byl jsem pochopitelně dost mladý, asi jsem musel i sám sobě dokazovat, že i v tomto věku to jde. Byl jsem určitě radikálnější, nicméně myslím, že tenkrát to bylo v určitých ohledech namístě.

Těžko říct, ta otázka je spíš pro mé kolegy… Dnes jsem určitě výrazně klidnější a myslím, že mám před sebou profesně nejproduktivnější roky. Vždy jsem se snažil být umělecky nekompromisní, s přibývajícími léty je pro mě tato priorita ještě silnější. Nechci, aby to znělo příliš pateticky, ale na prvním místě je třeba mít ambice a vize, teď myslím ty výhradně umělecké. Pokud si nekladete nějaké zásadní limity v počátku svých úvah, které se týkají uměleckého rozvoje instituce, kterou vedete, může se stát skutečností něco, o čem se vám dříve profesně ani nesnilo. Až na druhém místě lze řešit realizaci jako takovou a nechat se přibrzdit třeba ekonomickou stránkou věci. Ale pokud není na začátku myšlenka, jasné zadání, přání, sen, nemáte pak v té druhé fázi vlastně co řešit. Mimochodem, Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v užším propojení s Janáčkovou filharmonií je přesně jednou z těch vizí, která se nyní stává skutečností. A projekt Koncertního sálu jsem zmínil výše. A také věřím, že se tento můj přístup dost výrazně projevil ve všem, co Janáčkova filharmonie dělá. Prioritou bylo vybudovat silný tým, který je naladěn na stejnou frekvenci. Pokud máte kolem sebe schopné lidi, kterým můžete věřit a oni věří vám, lze se pak věnovat soustavné koncepční činnosti. To je mimochodem také jednoduchá odpověď na otázku, jak lze zvládnout vedení aktuálně tří společností. Výsledek, který nyní vidíte, je pak už kolektivní dílo, nejen moje – máte špičkové hráče v orchestru, šéfdirigenta, který s orchestrem opravdu pracuje, a profesionální management. A ideálně podporu svého zřizovatele. To je onen zdánlivě jednoduchý recept.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde na portále Klasikaplus.cz.

Autor: Martina Farana, 8. září 2025