PROGRAM

Robert Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 (33´)

Allegro affettuoso
Intermezzo: Andantino grazioso
Rondo: Allegro vivace

/přestávka/

Aaron Copland: Tiché město (9´)

Richard Strauss: Růžový kavalír, suita (24´)

ÚČINKUJÍ

Lukáš Vondráček – klavír
Piotr Pyc – anglický roh
Piotr Nowak – trubka
Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu Katovice (NOSPR)
Marin Alsop – dirigentka

Německý romantik Robert Schumann (1810–1856) se narodil v saském Zwickau, kde jeho otec provozoval úspěšné knihkupectví. Prvních hudebních zkušeností se mu dostalo od matky, která mu však později nedovolila vzdělávat se v hudbě a poslala jej do Lipska studovat práva. Schumanna nicméně přitahovala více klavírní hra a komponování a brzy se ukázalo, že právníkem nebude. Teprve poté matka souhlasila, aby se stal klavíristou. Roku 1828 začal v Lipsku studovat hru na klavír u Friedricha Wiecka, u něhož se seznámil s jeho dcerou Clarou. I přes mnohaletý odpor jejího otce si Schumann Claru v roce 1840 vzal a zplodil s ní celkem osm dětí. Clara Schumannová se brzy vypracovala ve vynikající klavírní virtuosku, která svého chotě zastiňovala v popularitě. Stala se neúnavnou propagátorkou manželova díla, a to dlouho po jeho smrti (zemřela o celých 30 let později než on). Sám Robert Schumann musel dráhy nadějného klavíristy zanechat, jelikož mu ochrnul prst pravé ruky. O to více se pak věnoval komponování, dirigování a hudební kritice. V oblasti literární reflexe soudobého hudebního života byl Schumann významným průkopníkem. Roku 1834 založil periodikum Neue Zeitschrift für Musik (Nový časopis pro hudbu), v němž pomocí kritických esejí propagoval tvorbu romantických skladatelů, zejména Chopina, Brahmse, Schuberta nebo mladého Wagnera. Roku 1843 byl jmenován profesorem kompozice na nově zřízené konzervatoři v Lipsku, o rok později se odstěhoval do Drážďan, poté žil a pracoval v Düsseldorfu.
Robert Schumann celý život trpěl mučivými duševními stavy. Toto rodinné břímě se projevilo u obou rodičů i u sestry, která v šestnácti letech spáchala sebevraždu. Také Schumann se během života několikrát psychicky zhroutil a pokusil se sáhnout si na život. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech byl umístěn do léčebny v Endenichu, kde o dva roky později zemřel.
V jeho tvorbě zaujímá výrazné místo vokální hudba. Je autorem písňových cyklů Myrty, Láska básníkova a Láska a život ženy, v nichž tento skladatel navazuje na Franze Schuberta. Napsal také dvě kantáty a jedinou operu Genoveva. Zkomponoval rovněž tři houslové sonáty a řadu dalších komorních skladeb. Z jeho orchestrálních děl se v současném koncertním repertoáru nejčastěji setkáváme se čtveřicí symfonií, Violoncellovým koncertem a moll a Klavírním koncertem a moll op. 54. Tuto skladbu komponoval pro svou choť Claru, u níž si byl dobře vědom jejích silných stránek v oblasti výrazu. Koncert byl původně ve formě jednověté klavírní fantazie, kterou Schumann vytvořil během čtyř dnů v květnu 1841, aby o čtyři roky později na přání Clary dopsal další dvě věty, jež jsou hrány attacca. Oproti dobovým zvyklostem, kdy byly koncertantní skladby plné obsahově vyprázdněných virtuózních efektů, je Schumannův jediný dokončený klavírní koncert dílem niterným až meditativním, v němž jsou důležitější výrazové odstíny než technické finesy. Premiéra kompletního koncertu se uskutečnila 4. prosince 1845 v Drážďanech s Clarou Schumannovou u sólového nástroje a dirigentem Ferdinandem Hillerem. O rok později představili manželé Schumannovi (Robert tentokrát dirigoval) skladbu s velikým úspěchem v Praze.

Skladatel, dirigent a klavírista Aaron Copland (1900–1990) patří k nejvýraznějším postavám americké artificiální hudby 20. století. Na svět přišel v Brooklynu jako syn židovských emigrantů z tehdy ruské Litvy, přičemž jeho otec si v Americe poangličtil své původní příjmení Kaplan. V Brooklynu provozovali Coplandovi úspěšný obchodní dům. Projevy hudebního nadání u malého Aarona na sebe nenechaly dlouho čekat – už v dětství se profiloval coby talentovaný klavírista a začal si notovat své první skladatelské pokusy. Tehdy mu učaroval ragtime a rychle se etablující jazz, fascinovala jej však taky opera a symfonická hudba. Touha po kvalitním vzdělání v kompozici jej v letech 1921–24 přivedla za oceán do Paříže, kde navštěvoval hodiny u proslavené Nadii Boulanger, vypěstoval si obdiv k tvorbě Igora Stravinského a Dariuse Milhauda a údajně se zde seznámil také s experimentální mikrointervalovou hudbou Aloise Háby. V Paříži vznikla jeho první orchestrální skladba, jíž je balet Grogh. Po návratu do USA pak už coby přesvědčený modernista napsal Varhanní symfonii (1924) nebo jazzový Klavírní koncert (1926) – jeho neobvyklé skladby nicméně bývaly zpočátku přijímány s určitými rozpaky. Řada jeho děl byla navíc inspirována silným levicovým smýšlením, které mu po druhé světové válce přineslo řadu nepříjemných obvinění z příchylnosti ke komunistickým ideám. Po odeznění nechvalně známého Mccarthismu se však záhy stal vůdčí hudební osobností, učil kompozici na prestižních školách a dostávalo se mu řady ocenění. Po roce 1958 se začal profilovat také jako uznávaný dirigent, kdy vedl řadu symfonických orchestrů v Americe i v zámoří. V 70. letech své kompoziční i interpretační aktivity výrazně utlumil – byla mu diagnostikována Alzheimerova choroba, která jej ze společenského života nekompromisně vyřadila. Zemřel dva týdny po svých devadesátých narozeninách.
Copland svým dílem zasáhl do hudebně dramatických žánrů včetně baletů, filmové hudby, symfonických děl i do komorní tvorby především pro sólový klavír nebo smyčcová uskupení. Obě jeho opery (Druhá vichřice, 1936 a Líbezná krajina, 1952–54) se zabývají problémy dospívání. Je mj. autorem tří velkých symfonií i klavírního a klarinetového koncertu. Jeho styl bývá charakterizován jako čistě americký, čehož v některých skladbách dosahoval specifickou syntézou tzv. vážné hudby s jazzem (včetně blues i swingu) a předznamenal tím kompoziční postupy mnoha následovníků, zejména svého celoživotního chráněnce Leonarda Bernsteina. Pro Coplandovu tvorbu je charakteristická především výrazná energičnost, kontrastní skoky a chromatické harmonie, které někdy hraničí s atonalitou.
Původní hudební materiál pro skladbu Tiché město pochází z roku 1939, kdy Copland zkomponoval scénickou hudbu ke stejnojmenné divadelní hře Irwina Shawa, která mj. řeší problematiku židovské identity a v níž hraje důležitou úlohu trubka. Jelikož však drama zdaleka nedosáhlo očekávaného úspěchu, skladatel se rozhodl z díla vytvořit poklidnou koncertantní svitu, přičemž změnil původní instrumentaci pro divadelní kapelu na smyčcový orchestr, trubku a anglický roh nebo hoboj – Copland mimochodem jasně uvádí, že hoboj je možné použít jedině v případě, že anglický roh skutečně není k dispozici.

Německý dirigent a skladatel éry pozdního romantismu Richard Strauss (1864–1949) řadu let působil jako intendant a dirigent v několika německých operních domech i ve Vídni a byl ve své době považován za skvělého operního, ale i symfonického interpreta. Coby skladatel pak proslul především jako autor programních symfonií, symfonických básní a patnácti oper, z nichž je nejznámější dvojice hudebně dramatických děl na antický námět Salome a Elektra a také naprosto odlišná tříaktová komická opera Růžový kavalír na libreto rakouského literáta Huga von Hofmannstahla. Dílo vznikalo v letech 1908–10, premiéra se konala 26. ledna 1911 v Královské opeře v Drážďanech – úspěch byl veliký (začaly se dokonce prodávat cigarety s názvem „Rosenkavalier“) a záhy se opera rozletěla po evropských divadlech. Strauss po svých závažných experimentálních operách tentokrát toužil zpracovat v podstatě banální milostnou zápletku v odlehčeném mozartovském stylu. Děj opery je zasazen do Vídně doby Marie Terezie. Zřejmě nejcharakterističtějším hudebním znakem tohoto díla je valčík, jímž se Richard Strauss parodickým způsobem vyrovnává s kompozičním dědictvím svých vídeňských jmenovců. Musíme však dodat, že je opera záměrně hudebně ahistorická – za císařovny Marie Terezie ještě valčík neexistoval a hudebním symbolem Vídně se stal až v 19. století.
Mnoho let po premiéře opery souhlasil Richard Strauss se vznikem orchestrální suity z tohoto díla. Aranžmá se ujal dirigent Newyorské filharmonie polského původu Arthur Rodziński. Světová premiéra suity z Růžového kavalíra, ve které hraje vídeňský valčík nezanedbatelnou roli, se konala 5. října 1944 v New Yorku.

Petr Ch. Kalina

Během své více než dvou desetiletí trvající kariéry, nesporného vítěze Grand Prix z Mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty z roku 2016, Lukáš Vondráček procestoval svět a vystupoval s předními orchestry, jakými jsou Philadelphia Orchestra, Boston Symphony, Cleveland Orchestra, Chicago Symphony, Baltimore Symphony, Los Angeles Philharmonic, Sydney Symphony, West Australian Symphony, Tokyo Metropolitan, Česká filharmonie, Varšavská filharmonie, Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr, Drážďanský symfonický orchestr, Bamberský symfonický orchestr, Lucerne Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra, Londýnský symfonický orchestr a Oslo Philharmonic. Je častým spolupracovníkem skvělých dirigentů, jakými jsou Jakub Hrůša, Marin Alsop, Paavo Järvi, Gianandrea Noseda, Yannick Nézet-Séguin, Christoph Eschenbach, Klaus Mäkelä, Michael Tilson Thomas, Giancarlo Guerrero, Manfred Honeck, Xian Zhang, Stvetely Petrenko a mnoho dalších. S recitály se představil v hamburské Elbphilharmonie, Flagey v Bruselu, lipském Gewandhausu, vídeňském Konzerthausu, Concertgebouw v Amsterdamu a na renomovaných festivalech, jako Menuhin Festival Gstaad, Edinburgh International Festival, Chopin and his Europe, Le Piano Symphonique v KKL, Festival PianoEspoo ve Finsku. Mezi jeho významné úspěchy v sezóně 2025/26 patří spolupráce s Torontským symfonickým orchestrem pod taktovkou Elima Chana, Belgickým národním orchestrem pod taktovkou Antonyho Hermuse, Bruselskou filharmonií pod taktovkou Kazushiho Ona, Polským rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou Marina Alsopa a Západoaustralským symfonickým orchestrem pod taktovkou Ashera Fische při provedení celého cyklu Beethovenových klavírních koncertů. Dále to byla spolupráce s orchestrem opery v Malmö, Slovinským symfonickým orchestrem RTVE, Rumunským národním rozhlasovým orchestrem a Janáčkovou filharmonií. V probíhající sezóně se mimo jiné vrátil s  recitály do Carnegieho Zankel Hall v New Yorku.
Ve čtyřech letech poprvé veřejně koncertoval. Jako patnáctiletý v roce 2002 debutoval s Českou filharmonií a Vladimirem Ashkenazym, poté v roce 2003 následovalo velké turné po USA. Přirozená a sebevědomá muzikálnost a pozoruhodná technika ho již dlouho charakterizují jako zralého hudebníka. Celosvětového uznání dosáhl díky mnoha mezinárodním oceněním, zejména prvním cenám z Mezinárodních klavírních soutěží v Hilton Head a San Marinu a Mezinárodní klavírní soutěže Unisa v Pretorii v Jižní Africe, a také Ceně poroty Raymonda E. Bucka z Mezinárodní klavírní soutěže Van Cliburna v roce 2009. Získal diplom na bostonské konzervatoři v Nové Anglii pod vedením Hung-Kuan Chena, kterou v roce 2012 absolvoval s vyznamenáním.

Piotr Pyc vystudoval Hudební akademii v Krakově, kterou absolvoval s vyznamenáním ve třídě Jerzyho Kotyczky. Poté působil jako první hobojista ve Slezské filharmonii v Katovicích. Od roku 2004 je hobojistou a sólistou (cor anglais) Polského národního rozhlasového symfonického orchestru v Katovicích.
Jako orchestrální hudebník se zúčastnil více než 1500 koncertů a spolupracoval s mnoha soubory – mimo jiné s Varšavskou národní filharmonií, Krakovskou filharmonií, Polskou komorní filharmonií Sopoty a Sinfoniettou Cracovia. Vystupoval pod taktovkou mistrů dirigentů, jakými jsou Marin Alsop, Lawrence Foster, Esa-Pekka Salonen, Charles Dutoit, Simone Young, Gabriel Chmura, Christian Eschenbach, Lorin Maazel, Jerzy Semkow, Krzysztof Penderecki.
Je velmi aktivní v oblasti sólové i komorní hry. Zúčastnil se řady hudebních festivalů, včetně Nordsee a Schwetzinger Festspiele v Německu a také Varšavského podzimu. Jako sólista nahrál koncert Stanisława Skrowaczewského pro Medici.tv.
Výuka je důležitou součástí jeho práce. Je rovněž spojen s Hudební akademií v Katovicích, kde vyučuje hru na hoboj. Pořádá mistrovské kurzy a působí v porotách mnoha soutěží věnovaných dechovým nástrojům. Od roku 2021 je konzultantem Centra uměleckého vzdělávání a expertem Ministerstva národního školství a vědy. V roce 2023 mu byla udělena hodnost profesora umění a prezident Polské republiky mu udělil Stříbrný kříž za zásluhy.

V roce 2014 absolvoval Piotr Nowak s vyznamenáním studium hry na trubku u Stanisława Dziewiora na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích. Své dovednosti zdokonaloval na Vysoké hudební škole Hannse Eislera v Berlíně pod vedením Williama Formana. Je laureátem řady národních i mezinárodních soutěží. Mezi jeho nejvýznamnější ocenění patří první cena z Mezinárodní hudební soutěže M. Spisaka (2011). Zúčastnil se řady mistrovských kurzů vedených významnými hudebníky, včetně Gabora Tarkoviho, Wolfganga Bauera, Malte Burby, Andreje Kavalinského, Jonathana Impetta a Michaela Evalda. Je dlouholetým stipendistou Krajowego Funduszu na Rzecz Dzieci, ministra kultury Polské republiky a starosty Čenstochové. Je také držitelem stipendií od Nadace Mladé Polsko a Nadace Jutting Stiftung. Vystupoval v Polsku i v zahraničí jako sólista a komorní hudebník, mimo jiné na festivalech Varšavský podzim a Pražské jaro. Od září 2013 hraje na trubku v Polském národním rozhlasovém symfonickém orchestru v Katovicích, s nímž vystupoval pod taktovkou dirigentů, jakými jsou Lawrence Foster, Marin Alsop, Esa-Pekka Salonen, Stanisław Skrowaczewski, Gabriel Chmura, Domingo Hindoyan, Jacek Kasprzyk, Jerzy Maksymiuk, Antoni Wit a Pinchas Steinberg. Je členem Žesťového kvinteta NOSPR, s nímž vystupuje v Polsku i v zahraničí. Od roku 2017 přednáší na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích. Pravidelně vede workshopy na hudebních školách a kurzy doma i zahraničí. V roce 2020 získal doktorát z instrumentálních studií. Přednášel na mezinárodních akademických konferencích v Krakově a Poznani. Mezi jeho hudební zájmy patří současná hudební literatura se zvláštním důrazem na elektroakustickou hudbu.

Polský národní rozhlasový symfonický orchestr se sídlem v Katovicích je jedním z nejvýznamnějších polských symfonických orchestrů a také všestrannou kulturní institucí.
Historie orchestru sahá až do roku 1935 a je neoddělitelně spjata s Grzegorzem Fitelbergem, který byl pověřen vytvořit první nezávislý rozhlasový symfonický orchestr v Polsku. Soubor debutoval 2. října 1935. Po druhé světové válce byl orchestr v Katovicích znovu aktivován a jeho rekonstrukce byla svěřena Witoldovi Rowickimu.
V následujících desetiletích orchestr postupně posiloval svou mezinárodní reputaci, vystupoval v nejvýznamnějších koncertních sálech světa a spolupracoval s největšími umělci naší doby, včetně Leonarda Bernsteina, Marthy Argerichové, Plácida Dominga a Arthura Rubinsteina. Orchestr uvedl premiéry děl Witolda Lutosławského, Wojciecha Kilara, Henryka Góreckého a Krzysztofa Pendereckého a alba NOSPR vydávala prestižní vydavatelství. V průběhu let orchestr vedli významní dirigenti, mezi které patřili Jan Krenz, Kazimierz Kord, Tadeusz Strugała, Jerzy Maksymiuk, Antoni Wit, Gabriel Chmura, Jacek Kaspszyk, Alexander Liebreich a Lawrence Foster. Dnes jsou bohaté hudební tradice orchestru pěstovány pod uměleckým vedením Marina Alsopa.
Sídlem NOSPR je moderní budova navržená katovickým studiem Konior Studio. Koncertní sál s akustikou navrženou společností Nagata Acoustics má pověst jednoho z nejlepších akustických sálů na světě. Dne 13. ledna 2023 zde poprvé zazněly varhany – jedny z největších v evropském koncertním sále. Vynikající kvality tohoto místa jsou široce uznávány publikem, umělci i hudební komunitou, o čemž svědčí i skutečnost, že NOSPR byl přijat do sítě nejprestižnějších koncertních sálů v Evropě ECHO.
NOSPR je organizátorem Festivalu premiér „Nová polská hudba“, Festivalu „Katowice Kultura Natura“ a Mezinárodní hudební soutěže Karola Szymanowského.

Marin Alsop, jedna z předních dirigentek naší doby, je první ženou, která vedla významné orchestry ve Spojených státech, Jižní Americe, Rakousku a Velké Británii. Vítězka ceny Zlatá štafeta za rok 2025 udělovanou Ligou amerických orchestrů je také první a jedinou dirigentkou, která získala stipendium MacArthur.
Působí jako umělecká ředitelka a šéfdirigentka Polského národního rozhlasového symfonického orchestru, hlavní hostující dirigentka Philharmonia Orchestra, hlavní hostující dirigentka Filadelfského orchestru a šéfdirigentka festivalu Ravinia.
Mezi vrcholy aktuální sezóny patří dirigování Londýnské filharmonie při slavnostním otevření Věže Ježíše Krista v Sagrada Família a také na BBC Proms. Sezónu Carnegie Hall Perspectives Artist ukončuje s National Orchestral Institute Philharmonic. Vrátila se také do Hollywood Bowl s Los Angeles Philharmonic, na hudební festival Bravo! Vail a do Saratoga Performing Arts Center s Filadelfským orchestrem a na festival Ravinia s Chicagským symfonickým orchestrem. Dirigovala rovněž skladatelskou část Mezinárodní soutěže George Enescua, což její debut s Národním orchestrem rumunského rozhlasu. Na podpotu začínajících dirigentek založila stipendium Taki Alsop.
Během svého působení ve funkci hudební ředitelky Baltimorského symfonického orchestru. vedla orchestr na jeho prvním evropském turné, dirigovala více než dvacet světových premiér a založila hudební vzdělávací program OrchKids.